Jelení říje 2020 – Story | ApneaSite – underwater on a single breath

Rok 2020 nebyl a stále není příliš nakloněn výpravám do zahraničí. Neustálé změny v podmínkách pro cestování hatí prakticky jakékoliv cestovní plány. Intenzivní srážky od poloviny září velmi zhoršovaly viditelnost našich vod a tak přelom září a října byl pro mne ve znamení jelení říje.

Vše začalo velmi neplánovaně. Jedna z pozdně zářiových návštěv CHKO Labské pískovce se po zatroubení jelena lesního (Cervus elaphus) změnila na loveckou výpravu. Samozřejmě se jednalo o lov beze zbraní. Bylo to poprvé v životě, co jsem slyšel troubit jelena. Prakticky každý rok drtivou část září a října trávíme ve slané vodě a tak šance zažít probíhající říji byla vždy minimální. V letošním pandemickém roce tomu bylo ale jinak a mohl jsem si tak naplno užít toto velkolepé divadlo naší přírody.

Vítr byl příznivý a maskovací 3D oblek tak konečně po delší době opět našel své uplatnění. Náležitě upraven jsem pozvolna následoval opravdu velmi těžkým terénem troubení. Byla to má úplně první jelení říje a navíc jsem se pohyboval v mě neznámém terénu. Postupně jsem se svojí neopatrností i místní neznalostí velmi členitého terénu dostal „bohužel“ přímo doprostřed tlupy, které „velel“ statný čtrnácterák.

Batoh na zádech obsahoval druhé tělo s vhodným objektivem, ale v ten moment jsem v rukou jímal „Miláška“ (Olympus 300mm f/4 tj. FF ekvivalent 600mm) nasazeného na primárním těle (Olympus E-M1X). Přirozeně nečekal jsem, že se ocitnu tak blízko a že se dostanu čtrnácterákovi přímo do zad. Ve chvíli, kdy se otočil jsem poznal mocnost jeho zatroubení. Samozřejmě část stáda jsem tím měl v zádech, což není úplně nejpříjemnější pocit. Obzvláště to platilo ve chvíli, kdy se broukání, mrmlání i troubení začalo ozývat z více stran.

Bože tohle se prakticky nedá třístovkou/šestistovkou fotit. Všude je v záběru vyjma subjektu zájmu i další noha, paroží nebo zadek. V této situaci celého jelena do záběru nedostanu a už vůbec ne bez částí těla někoho jiného.

Prakticky jsem si ověřil, že jeleni a laně moc dobře nevidí. Pokud je člověk tichý a opravdu dobře maskován, tak klidně můžete stát, nikoliv sedět nebo ležet, několik metrů (cca 12-15m) od jelena a ten o vás neví. Při pozorování mě samozřejmě časem prozradil pach. Pátrání a bystření se dá velmi dobře vzdorovat, ale větření nelze. Pach obzvláště pokud stojíte uprostřed tlupy vás dozajista prozradí. Některé laně tak po pár minutách znervózněly a zahájily pozvolný přesun. Celá tlupa se dala do pohybu. Polovina tlupy se vzdalovala a druhá polovina se překvapivě posouvala blíže. To byl ten čas, kdy se dalo fotit sestavou, kterou jsem měl v ruce a v hledáčku bylo konečně možné vidět i celého jelena nebo laň. Do batohu na zádech jsem se pro kratší/širší ohnisko neodvážil vzhledem k velmi častému pátrání a bystření laní, které mě zvětřily.

Byla to má první jelení říje a užil jsem si neuvěřitelnou půlhodinu obklopen tlupou jelenů. Takový zážitek má potenciál přeladit mysl a priority. Následující dva týdny byly pro mne ve znamení jelení říje. Poučen pochybením jsem se prakticky v celém pásu od Loučenské hornatiny až východní hranice Labských pískovců vždy odpoledne a v podvečer věnoval jelení říji.

Štěstí začátečníka se v takové míře již neopakovalo, ale několikrát se mi podařilo přiblížit se k menším tlupám pářicích se jelenů a laní či k souboji statných čtrnácteráků. Ne vždy podmínky díky hustému lesu či vzrostlé vegetaci umožňovaly focení, ale zážitek to byl pokaždé krásný a velmi intenzivní.

Rád bych se podělil minimálně o dva další zážitky z jelení říje.

První zážitek se odehrál na Labských pískovcích nedaleko Děčínského sněžníku:

Po sluchu dorazíte nad říjiště. Pohodlně si v maskovacím obleku sednete na vyvýšeném místě proti větru za strom. Několik desítek metrů pod vámi bojují statní jeleni o tlupu čítající více jak čtyři desítky laní. Ve středu dění bojují dva mocní jeleni. Mladší osmeráci oportunisticky postávají na vnějším okraji tlupy a čekají na svou příležitost k páření. Na focení to moc není, tak si užíváte kouzlo okamžiku. Čas od času vyrazí ze středu tryskem „vládce“ a prožene „mlsného“ mladíčka. V ten moment se jeleni na okraji změní v „umělecké ikony“ dob dávno minulých a na mysli vyvstane soška „porcelánového jelena“ ve výskoku či logo na mýdlu s jelenem. Vládce se pomalu s vyplazeným lizákem vrací zpět do středu a jeho slabiny neuvěřitelným způsobem pulzují. Za pár minut se celé divadlo opakuje.

Druhým zážitkem bylo pozorování „jelenů“ na Loučenské hornatině nedaleko Grünwaldského vřesoviště:

Vyrazíte na lokalitu, kde je mimo říji relativně běžné setkání s jeleny a laněmi. Zdáli slyšíte troubení jelena. Vydáte se tedy cestou necestou za jelením troubením, ale poslechově se vzdálenost mezi vámi a jelenem nezkracuje. Ve chvíli, kdy potkáte již druhé auto v lese a třetího myslivce si začnete uvědomovat, že dnes vám „pšenka nepokvete“. Rozhodnete se nechat les lovcům a vrátit se zpět. Tentokrát volíte bezpečnou cestu zpět přímo pěšinou a nikoliv cestou necestou. No a co se nestane. Cestu vám doslova a do písmene zkříží pěkný samuraj. Nejprve „zamrznete v čase“ a následně velmi pomalým pohybem přiblížíte hledáček fotoaparátu k oku. A on tam stále stojí a nevěřícně si vás prohlíží. „Co to je ta divná věc?“ Nakonec přeci jen převáží opatrnost nad zvědavostí nebo dorazil můj pach do samurajova větrníku a jelen zmizí v dáli.