JAR 2019 – Jihoafrické eskapády

Zhruba touto dobou minulý rok jsem se poprvé dozvěděl o tom, že Michal Černý společně s Pavlem Šenkem připravují ochutnávku Jihoafrické republiky. Cílem mělo být projet JAR a ochutnat od každého trochu od zvířátek na suchu až po ta zubatá v oceánu. Taková akce je pro většinu našinců zajímavá a nenabízí se úplně každý den.  Hlavním výzvou z mého pohledu bylo zachování domácí pohody, kdy hladina „plusových“ bodů účastí na takové akci zcela jistě překročí nulovou hodnotu a octnu se tak v nebezpečném deficitu. Kamarád říkává, že má manželku přísnou, ale spravedlivou a vždy když ho bije, tak ví proč. Má žena je naštěstí hodná. Sama tedy používá v tomto ohledu přísnější sebehodnocení.  V mém případě jsem od manželky významně držící kalendář utrpěl pouze trpkou sarkastickou poznámku:  „K nám když někdo přijde na návštěvu a podívá se mi do kalendáře, tak si říká … no ta si žije … V lednu týden Norsko … v únoru Řecko … v dubnu Německo … v květnu Chorvatsko … v září Španělsko … no a teď navíc Afrika koncem června skoro na měsíc.“. Několik návštěv obchodních domů s nábytkem a pár víkendů práce v domácnosti mě naštěstí z těžkého deficitu dostalo o něco blíže k nulové hranici „plusových bodů“. Má cesta se tak stala z pohledu rodinné pohody únosnou. Samozřejmě se slibem, že rok 2019 bude v tomto ohledu spíše výjimkou, než nově vydobytým standardem.  V druhé polovině června 2019 tedy mohla začít má cesta do Jihoafrické republiky.

Cesta do Afriky začala na pražském terminálu stylově setkáním celé skupiny 16 „podvodníků“ a welcome drinkem v podobě plechovek Bacardi & Cola. V ten moment jsem pochopil, že jako jediný freediver na akci budu v dobrých rukou.  Veselí a dobrá nálada nás provázelo celou cestu. Zásoby rumu a vodky se na palubě nočního letu do Johannesburgu začaly velmi rychle ztenčovat a po pozdní návštěvě pana „Kačera“ došlo ke kompletnímu uzavření palubního baru. Díky pokročilé hodině jsme se uložili k spánku, který jen občas narušila letuška v pravidelných intervalech rozprašující deodorant po letadle.  V tu chvíli vám dochází, že „Kačer“ ležící na 3 řadách sedadel se v letadle letícím 11 hodin prostě jen tak nevypaří.

Parky – Kruger a Hluhluwe-iMfolozi

Parky Kruger a Hluhluwe-iMfolozi byly naším prvním cílem. Johnnesburg jsme prakticky bezprostředně po příletu opustili ve třech Toyotách Avanza a jednom VW Transportéru. Pokud vám nezní model Toyota Avanza povědomě, tak to bude nejspíš tím, že se nejedná o model určený pro Evropu. Název Avanaza (get moving) plně vystihuje tento Daihatsu prodávaný pod značkou Toyota. První dva dny nás zhýčkaných Evropanů byly zejména na zadních sedačkách utrpením. Člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si prakticky na vše a diskomfort tak třetím dnem odezněl.

Třetí den byl také dnem, kdy posádka našeho vozidla dostala u napajedla nedaleko Lower Sabie nyní již pravděpodobně nesmrtelnou přezdívku „4 Buffalos“. Správce parku sedící ve vozu, který přímo vybízel k analogii Davida a Goliáše, s širokým úsměvem ve tváři poznamenal své posádce „On the right You see four buffalos in such a small car“.

Kruger rozhodně stojí za návštěvu. Ovšem jak byla naše výprava primárně ochutnávkou JAR, země nesmírně rozlehlé a neuvěřitelně pestré, tak dva dny vyhrazené na Kruger park byly na vychutnání si parku velmi krátké. Pokud někdy příště park navštívím, tak minimálně na týden.

Hluhluwe-iMfolozi byl také zajímavý park, kde hlavní benefitem bylo menší množství návštěvníků. Naopak mezí hlavní negativa Hluhluwe patří relativně nízké počty zvěře a neupravené okolí cest, které významným způsobem snižuje schopnost cokoliv zahlédnout z osobního vozu standardní výšky.

Umkomaas

První naší základnou pro potápění byl Umkommas. Místní pověsti říkají, že své jméno získal Umkomaas, když král Zulu Shaka navštívil ústí řeky a jeho bojovníci byli uchváceni pohledem na skupinu velrybích samic skotačících s mláďaty na mělčinách. Král následně řeku pojmenoval Umkhomazi  (řeka velrybích samic či také UmKhomo Manzi velrybí voda). Umkomaas je poangličtěná verze tohoto zulského jména.

Velryby jsme sice neviděli, ale vody kolem Umkomaasu jsou velmi příhodným místem pro potápění a to zejména nedaleké mělčiny Aliwal (Aliwal Shoal). Tento podvodní útes vzdálený zhruba 5 kilometrů od Umkomaasu dostal své jméno po nešťastné události z roku 1849, kdy v těchto místech téměř ztroskotal trojstěžník Aliwal. Kapitán následně zveřejnil varování na tyto mělčiny pro ostatní lodě a od té doby se toto místo nazývá Aliwal Shoal.

Bohatý podmořský život a přítomnost vrcholných predátorů je důvodem proč se při návštěvě JAR v Umkomaasu zastavit. Pokud se na Vás příroda usměje, tak máte šanci zažít neskutečné potápění s 15 vysoce kontaktními žraloky černocípými za dokonalé viditelnosti. Jedná se o opravdu velmi silný zážitek, kdy sledujete dva žraloky mířící přímo na vás a najednou v kontaktní vzdálenosti přeletí další dva vaší hlavu zezadu. Držíte kameru a fotíte o 106 tato úchvatná zvířata. Nejednou vás někdo zašťouchá do podpaždí.  Lehce rozpažíte a mezi vás a housing se z vašeho podpaždí tlačí další dvoumetrový žralok. Neskutečný zážitek.  Zanořením se hlouběji potkáte obrovského kanice „mazla“ vaší váhové kategorie, který zřejmě příliš často nevídá maskovací oblek na freediving a rozhodl se „zamilovat“. Proud vás zanese o kousek dále, kde potkáváte dospělou želvu a za útesem na písečných mělčinách na vás čeká skupinka dospělých „raggies“ (žralok písečný). Aliwal Shoal je pro potápěče úžasným místem.

Pobřeží provincie KwaZulu-Natal pravidelně bičují několikametrové vlny a tak právě ústí řeky Umkomaas je jedním z vhodných vstupů. Potápěči na čluny nastupují v relativním bezpečí řeky a následně je rychlý člun kličkující mezi obrovskými vlnami dopraví na otevřené moře do Indického oceánu.

Umkomaas jsme navštívili během naší cesty po JAR dvakrát. Poprvé řádně s ubytováním a potápěčským servisem ve African Watersports Aliwal. Podruhé neplánovaně při našem předčasném „útěku“ z Port St. Johns a ubytování v Shark&Shoal se servisem Blue Ocean Dive Resort. V obou případech byl pobyt v Umkomaasu opravdovým potěšením.

Umkomaas je doporučeníhodným místem, kam bych se opravdu rád vrátil a opět si dokáži představit potápět se na tomto místě i více jak týden.

Port St. Johns

Port St. Johns to je ta pravá Afrika. Pravděpodobně nejemotivnější zážitky z naší cesty pocházejí z tohoto městečka. Černá káva bez cukru, tak ji mám rád a takový byl Port St. Johns. Plný zajímavých chutí a nevšedních zážitků. Tištěný průvodce říká, že zastávka na tomto místě je vhodná pro mladé baťůžkáře a vyznavače „haše“. Nepatřili jsme ani k jednomu druhu doporučených návštěvníků. My jsme se do těchto míst vydali na Sardine Run. To, že nejsme mladí baťužkáři, ale zhýčkaní Středoevropané se potvrdilo několik desítek minut po našem příjezdu do Port St. Johns. Ve chvíli, kdy jsme po velmi pěkném ponoru v Umkomaasu a cca 6 hodinové jízdě dorazili pozdě večer do místa našeho ubytování, jsme zjistili pravý význam slova „shit hole“. Nejlépe to nejspíše vystihovala slova jednoho z účastníků „No přespávali jsme v Africe už různě. V prádelně pod bazénem, v garáži, ale v chlívku … v chlívku jsem tedy zatím nespal!“.  Ubytování bylo pro náš účel opravdu nepoužitelné. Neskutečná vlhkost a zápach čerstvě vymalovaného chléva pro hospodářská zvířata to bylo něco, s čím jsme opravdu nepočítali. Pro pochopení našeho mentálního stavu v ten okamžik je třeba připojit informaci, že celá naše akce byla velmi putovní a na drtivé většině míst jsme se zdržovali jen jednu noc.  Port St. Johns měl být v tomto ohledu čtyřdenní oázou a prostorem na nalezení klidu a pohody. Pohody, jež chlév pro hospodářská zvířata nepřipomínal ani vzdáleně. I přes pokročilou hodinu jsme po půlnoci s pomocí policejní hlídky skládající se z velitele a dvou kulometčíků nakonec vhodnější ubytování našli. Bílé stavení uprostřed slumu se tak stalo naším dočasným domovem.

Potápění v Port St. Johns se nám bohužel  také příliš nevydařilo. Jeden z primárních cílů celé cesty do JAR a to zažít Sardine Run se nám bohužel nepodařilo naplnit. Takto to ovšem v divoké přírodě chodí a je třeba s tím počítat. Jednou nám divoká příroda ukáže svou vlídnou tvář a jindy své poklady ukryje. V našem případě se velkolepé představení jménem Sardine Run přesouvalo již tou dobou více na sever. Co se ovšem zcela nedá odpustit byl přístup dive centra, které pro nás pobyt a potápění v Port St. Johns organizovalo.  Obecně lze poznamenat velmi laxní přístup, přistavení rychlého člunu o den později, než bylo objednáno. Použití  skippera neznalého místní podmínek.  Kapitolou samou o sobě byl přistavený člun, který někdo neodborně a velmi nedbale přestavěl na potápění.  Na palubě nás uvítaly ostré hrany jeklů smontovaných pomocí šroubů do podoby stojanů na potápěčskou výstroj. Stojany byly umístěny vždy naproti každé osobě sedící na válci, kdy v případě náhlého pohybu do strany hrozilo střetnutí ostrého kovového stojanu s čelem osoby sedící na válci. Šrouby spojující kovové prvky vyčnívající svým závitem i několik cm nad matice vzbuzovaly celkovou nedůvěru v plavidlo a jeho technický stav. Na volnou vodu se zde vyplouvá stejným způsobem jako v Umkomaasu tj. nalodění se odehrává v relativním bezpečí na řece Mzimvubu.  Mimochodem tak exkrementy a dalším odpadem znečištěné ústí řeky v místě určeném pro potápění jsem zatím ještě neviděl.  Stav lodi mě nenechával úplně chladným a jal jsem se o názor podělit s vlastníkem dive centra, který mě s širokým úsměvem na tváři odpověděl „My friend this is Africa!“.

Naše první vyplutí na Sardine Run se bohužel neobešlo bez nehody.  Vlny v ústí řeky dosahují úctyhodných výšek a to v kombinaci se skipperem neznalým místních podmínek tvoří takřka explozivní kombinaci. Obecně při vysokých vlnách se lodě postupně prokousávají nebezpečným cca 100-200m úsekem i několik desítek minut. Kličkují, vyčkávají, vracejí se a objíždějí jednotlivé nebezpečné vlny. Nám přidělený skipper měl takového „poskakování“ po několika málo minutách plné zuby a rozhodl se vyrazit přímo proti vlnám plnou rychlostí.  První větší vlna ve zvyšující se rychlosti byla velmi nepříjemná. Druhá vlna, jejíž lámající se vrchol jsme již proráželi v plné rychlosti, nás katapultovala a po letu vzduchem přes důl mezi vlnami jsme z cca 3-5 metrové výše, podle toho na které části člunu se kdo nacházel, dopadli do těla vlny následující. Náraz byl tak silný, že i milimetrové plechy na našem vybavení se nenávratně zprohýbaly. Bohužel nešlo jen o plechy, vybavení a nějaké drobné šrámy. Skipper sám provedl v rámci našeho leteckého představení salto zpět, kdy se jeho kotník střetl s jedním z „My Friend this is Africa!“ stojanem. Pohledem na Skipperův rozseklý zkrvavený kotník otočený o devadesát stupňů ovšem naše smůla nekončila. Rychlý člun má na palubě pomocné popruhy pro nohy, ale nikdo při konstrukci nepočítal s tím, že člun bude také létat. Zasunutá chodila tedy zůstávají na svém místě, ale zbytek těla je při takovém nárazu katapultován obrovskou silou. Silou lámající kosti. Tak bohužel i členku naší české posádky postihla tato smůla a skončila hospitalizovaná v nemocnici se třemi zlomenými kostmi.  Obrovské štěstí v neštěstí spočívalo v tom, že se nikdo takřka zázrakem nestřetl hlavou se stojany na vybavení. Vlastník dive centra nám sice nabídl, že se zajistí nového skippera a naše cesty lodí mohou dále pokračovat. Osobně jsem bezprostředně prohlásil, že jsem nedbal varovných signálů, které loď i majitel vysílali před vyplutím a takovou chybu rozhodně nebudu opakovat. Po krátké poradě jsme se rozhodli část „Sardine Run“ v Port St. Johns ukončit a další den věnovat návratu zpět do Umkomaasu.

Port St. Johns je zajímavé místo. Místo, kde jsme mohli zajít do slumové hospody na pivo. Místo, kde byla Afrika taková, jako je správná káva. Osobně mladším cestovatelům lze místo doporučit a vyzrálejším potápěčům mohu pouze sdělit, že do Port St. Johns se znovu rozhodně nechystám. Pomyslnou černou tečkou po našem návratu do Umkomaasu, byla informace, že v Port St. Johns v den našeho odjezdu došlo k tragické události. Na vodu vyrazil člun s X potápěči a vrátil se s X mínus jedna potápěči. Dle dostupných informací se dosud neví, zda šlo o utonutí, útok žraloka či jinou příčinu. Tehdy jsem slyšel podruhé nyní již mrazivá slova „This is Africa!“.

Simon’s Town – Kapský poloostrov a False Bay

Kapský poloostrov a False Bay jsou další místa se spoustou úžasných potápěčských lokalit. Simon’s Town je pro Evropana prakticky ideálním místem k ubytování v této oblasti. Svým charakterem i bezpečností připomíná spíše středomořské letovisko než JAR a z pohledu potápěče je podstatná přítomnost výtečného dive centra Pisces Divers. Většina lokalit je na Kapském poloostrově z pohledu freedivera dostupná i relativně snadno z pevniny, ale Pisces Divers bylo první dive centrum v JAR, které nejen že mne od freedivingu ve vodách Indického oceánu neodrazovalo, ale dokonce mým požadavkům plně rozuměli a naopak mě podporovali, i když jsem byl jediným freediverem na lodi. Díky Pisces Divers jsem tak například užil nezapomenutelný freediving s bandou lachtanů jihoafrických.

S lachtany jihoafrickými jsem měl také spojený snad jediný okamžik, kdy jsem pod hladinou v JAR pocítil určitou úzkost. Dovádíte s bandou, opravdu banda je pojmenování nanejvýš vystihující, čítající několik desítek lachtanů a po 30 minutách bezprostředního kontaktu z ničeho nic všichni lachtani zmizí. Vynoříte se na hladinu a nikde nikdo. Zaostříte a vidíte, jak jsou všichni lachtani namačkáni na menším útesu vystupujícím nad hladinu. Do mysli se začínají neúprosně vkrádat různé myšlenky a otázky. Čeho se tak asi lachtan na jihu Afriky může obávat? Jak daleko je vlastně to místo, kde se budeme potápět s velkým bílým? Naštěstí během dvou minut zvítězila lachtaní zvědavost a tím byl i ukončen čas na pokládání si otázek, na které nechce ten divný na nádech se potápějící neobratný lachtan ve vodě znát odpověď.

Přímo v Simon’s Townu se také nachází velmi pěkná kolonie tučňáků brýlových „Boulders Penguin Colony“.  Další kolonii tučňáků „Stony Point Penguin Colony“ lze nalézt při přejezdu do Hermanusu v městečku Betty’s Bay.

Hermanus/Gansbaai

Hermanus respektive obchodní dům s přidruženým hotelem byl naší poslední základnou během pobytu v JAR.  Představte si obchodní centrum s pěknou vysokou pasáží a v druhém patru té pasáže naleznete místo obchodů jednotlivé velmi pěkné čisté a komfortní apartmány.  Poslední plánovanou podvodní atrakcí naší cesty bylo potápění s velkým bílým nedaleko Gansbaai.

Potápění s velkým bílým žralokem bylo jedním ze dvou primárních cílů akce. Osobně musím říci, že tato část patřila z mého pohledu k jednomu z nejslabších zážitků celého pobytu v JAR. Pokud se na bílé chystáte, tak si raději podrobně domluvte, jak bude celá akce probíhat.  Jediné sardinky, které jsme na akci viděli, byli potápěči namačkaní do maličkaté klece připoutané k boku na vlnách se pohupující se lodi. Jakýkoliv rozumný pohyb s fotopřístrojem uvnitř klece byl prakticky vyloučen. V ceně operátora bylo také poskytnutí kompletní výstroje, což jsme uvítali vzhledem k odletu do ČR následující den. Na palubě nás čekal relativní dostatek omezeného množství velikostí 7-10mm obleků. Všeho ostatního se nedostávalo. Neposkytnutí závaží znemožňovalo snadné zanoření a botičky maximálně velikosti M byly určitým omezením, ale více diskomfortu zajištoval fakt, že většina botiček větších než S byla levých.  Anoncovány byly cca 3 pobyty v kleci na osobu v délce trvání 5-15minut každý.  Takto krátký pobyt ve vodě byl bez problémů možný i pouze v plavkách, ale operátor trval na oblečení minimálně obleku a botiček. Každého z nás důrazně odrazoval od vstupu do klece s fotopřístrojem a to jednak z důvodu nedostatku místa a také z důvodu pravděpodobné neschopnosti přístroj udržet a rozumně se zanořit (oblek bez zátěže).  Inu vypravil jsem se nasoukán v zapůjčeném obleku, botičkách o 3 čísla menších a to obou levých s fotopřístrojem ke kleci.  Velkého bílého jsme nakonec viděli všichni i pod vodou, ale pobyt v kleci byl z důvodu poruchy motoru lodi pouze jeden a to velmi krátký. Bohužel o tom, že ponor/pobyt bude pouze jeden jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy jsme již měli tento ponor/pobyt všichni za sebou. Pokud bych měl akci velký bílý hodnotit, tak celodenní výlet s tím, že člověk jako sardinka stráví 5 minut v kleci, rozhodně nebyl něčím uspokojivým.  Pomyslnou třešničkou celého zažitku byla nucená evakuace z lodi, kdy tato se pro poruchu jednoho z motorů nemohla bez zvýšeného nebezpečí vrátit do přístavu tj. zákazníci museli být evakuováni pomocí dvou jiných plavidel.

Pokud bych obdobnou akci opakoval, tak jen s tím, že v kleci bude dostatek místa, množství účastníků střídající se v jedné kleci bude významně omezené a vlastní akce bude trvat déle.  Potápění v kleci s velkým bílým je aktivita, kterou člověk nedělá každý den a tak zvýšené náklady způsobené omezením počtu účastníků jsou v takovém případě z mého pohledu zcela přijatelné.

Cape Town – poslední zastavení

Posledním místem v JAR, kde jsme mohli pozorovat podvodní život bylo Kapské město.  Podivuhodné město, kde se stírá hranice mezi čtvrtí totální nouze a moderní prosklenou business metropolí. Z krabicového slumu uvnitř městské džungle je to opravdu jen několik metrů do světa obchodu a architektury připomínající Manhattan. Pokračujete ulicí připomínající moderní metropoli. Máte chuť se posadit v kavárně, ale zahnete za roh budovy a do reality JAR vás znenadála uvítají vysoké ploty s ostnatým drátem a elektrické ohradníky. Kapské město má jako většina přímořských metropolí i své oceánské akvárium. Two Oceans Aquarium sice nepatří k nejlepším oceánským akváriím, ale je to celkem pěkné akvárium, kde se dá příjemně strávit odpoledne při čekání na noční let. Z pohledu potápěče je neméně zajímavé, že ve třech velkých nádržích je možné se za poplatek potápět (bezpečnostní poznámka: rozhodně ovšem ne v rámci čekání na let).  Potápěči s kvalifikací OWD mohou za žraloky do nádrže „Predator Exhibit“ nebo za želvami a rejnoky do „Ocean Exhibit”. Potápěči s certifikací minimálně AOWD mohou navštívit mnohem zajímavější nádrž s kelpem „Kelp Forest Exhibit“.

Závěrečné zhodnocení

Celou naší výpravu do JAR v polovině roku 2019 musím s odstupem hodnotit jako velmi podařenou a to i přesto, že vlastní „Sardine Run“ jsme minuli. Škoda jen oné nešťastné události v Port St.Johns. Cílem byla ochutnávka JAR jak nad hladinou, tak i pod hladinou a to se povedlo na 100%. Odvezl jsem si mnoho zážitků, z nichž některé jsou opravdu nezapomenutelné.  Úžasné potápění s žraloky na Aliwal Shoal, dovádění s bandou lachtanů ve False Bay, návštěva dvou kolonií tučňáků, zvěř v Krugeru a nezapomenutelná chuť Port St. Johns to jsou věci, na které budu vzpomínat celý život. Nebo nejméně do další výpravy na jih Afriky.

Pavle a Michale, díky za organizaci a péči během celé naší cesty.

Simono, přeji brzké uzdravení a co nejhezčí návrat pod hladinu.

„Three Buffalos“ (Houmr, Márfy, Předseda), díky za super společnost.

Jan Kepič – 1.10. 2019