22.2. 2022 – Y-40 The Deep Joy: Včera jsme se vrátili z tréninkového pobytu v Y-40 zaměřeného zejména na relaxaci na hloubkách. Byly to příjemně strávené 4 dny potápění v krásně teplé minerální vodě. Několik pěkných chvilek společného nedýchání s přáteli se mi snad i podařilo zachytit. Mým osobním cílem byl test nové o něco kompromisnější UW sestavy v kontrolovaných podmínkách, což se mi relativně dobře podařilo. Získal jsem potvrzení očekávaných pozitiv sestavy a co je mnohem důležitější odnesl jsem si nová relativně významná negativa spojená s touto sestavou včetně způsobu jejich možné kompenzace (to je na jiný technický článek, který asi většinu lidí nebude zajímat). Podmínky na potápění byly prakticky ideální. Podmínky na focení byly výzvou. Low-light fotografie není silnou stránkou ani mé „plnotučné“ podvodní sestavy a v případě kompromisní malé sestavy se již stávala limitem vzhledem k světelným podmínkám, které na Y-40 panovaly. V co nejkratší době se pokusím fotografie probrat a poskytnout celému teamu i včetně těch pouze dokumentační kvality.
01/2022 – Východní Krušné hory: Loňská sněhová nadílka mě přinutila hned z kraje roku 2021 pořídit kvalitní sněžnice. Byl jsem s nimi naprosto spokojen, ale drobné sklouznutí při cestách krajinou s těžkým vybavením na zádech by asi nebylo úplně na škodu. Koncem roku 2021 počasí poskytovalo optimistický příslib, že i letošní zima by mohla být, co se týká sněhu velmi pěkná. Na doporučení kamarádů jsem tedy v prosinci pořídil backcountry lyže AOC KAR 147. V mládí porouchané a dodnes kovem vylepšené koleno mě po 27 let až do dnes drželo od lyží raději dále. AOC skishoes ale vlastně ani nejsou lyže a je to něco rychlejšího než sněžnice a pomalejšího než lyže. Sníh zatím máme a letos to vypadá, že jaro přijde dříve a bude asi i teplejší než loni, tak bylo potřeba „krkavčí lyže“ KAR 147 vyzkoušet raději dříve než později … což by za současného trendu mohlo také znamenat až za rok.
Obavy z rychlosti a „nekontrolovatelnosti“ pohybu po 27 letech se naštěstí nedostavily. Set KAR 147 je do oblastí neupravené sněhové pokrývky opravdu vynikajícím společníkem. Pohyb v zasněženém lese je naprosto pohodlný a výborně kontrolovaný i relativně hustým lesem mimo lesní pěšiny. Během prvního testování bylo na trase několik hlubších koryt potoků, ale ani jedno z nich navzdory strmým břehům nepředstavovalo problém a bylo snadné je velmi rychle a kontrolovaně překonat. No a to i v případě člověka s batohem na zádech, který na lyžích navíc nestál téměř tři dekády. Do terénu jsou ty lyže naprosto dokonalé. Posledních pár kilometrů testovací trasy zpět k automobilu se nacházelo na relativně frekventované „cross-country“ trase a tam se z mého pohledu projevila asi největší „slabina“ KAR 147. Pohyb po upravené trase (mimo stopu) byl pro mě opravdu nepříjemným zklamáním. Přišel jsem si jako „jelen na ledě“. Lyže mi neustále ubíhaly do stran a pohyb byl velmi náročný. Ovšem jakmile jsem ustoupil několik metrů stranou od trasy do hlubokého sněhu, tak se pohyb stal opět příjemným, kontrolovaným a efektivním. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem se najednou s méně než poloviční námahou pohyboval více jak dvojnásobnou rychlostí vpřed.
Závěr: Sice jen po jednom testování, ale skishoes KAR 147 mě celkově velmi potěšily. Přesně to, co jsem chtěl. Na zádech batoh s fototechnikou a na něm připnuté krátké, lehké lyže. Ve chvíli, kdy je terén holou botou díky sněhu obtížně průchodný, tak nasadím KAR 147 na standardní outdoorovou botu a frčím dále. V cílové destinaci pak mohu opět lyže sundat a užít si svobodného pohybu s fotoaparátem v ruce dle potřeby. Snad nám ten sníh ještě letos připadne a nebudeme v březnu běhat po lese jen v košili. Loni to bylo v této časti sezóny již více jak 100km se sněžnicemi a letos to je zatím jen slabých 10km prvního testování KAR 147 v terénu, tak nezbývá než doufat.
Setkání s největší evropskou lososovitou rybou je vždy krásné. Dobré podmínky a průzračná voda mají schopnost takové setkání umocnit do životní vzpomínky. Světelné podmínky nám bohužel tentokrát příliš nepřály, ale voda byla krásná a hlavatky velmi trpělivé. Na letošní lednové setkání s těmito krásnými rybami budu dlouho vzpomínat.
Instantní akce bývají nejlepší a jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Úporný pracovní týden se blížil ke konci a příjemný telefonát kamaráda Bena nastavil plán na víkend. Počasí vypadalo naprosto úžasně, ale ve chvíli, kdy jsme se přiblížili k lokalitě nás uvítala hustá mlha a ta nás střídavě se silnou oblačností provázela bohužel celý den. Ovšem voda byla naprosto perfektní. Viditelnost v proudící vodě protkané korálky vzduchových bublin přesahovala bezpečně šest metrů. No a to hlavní, hned na prvním místě dvě krásné hlavatky, z nichž jedna bezpečně přesahovala 120 centimetrů.
V hlubších tůních byla viditelnost o poznání horší a samozřejmě, že naše aktivita u dna ji příliš nezlepšovala. Ovšem hlavatky byly i tam a tak viditelnost byla jen menší obtíží jinak dalšího příjemného setkání.
Doma v okolí jsem prolezl kdejakou řeku a narazil jsem i na zajímavé živočichy, ale viditelnost v řekách mého rodného kraje je prostě celoročně skličující a to včetně horských řek a říček. Řeky severního Rakouska jsou z tohoto pohledu zcela jinou zkušeností a první ochutnávka na Traunu před 3 lety byla jako úžasný sen. Ben má místní lokality nachozené a propotápěné skrz na skrz. Nechtělo se mi příliš takové místo s hlavatkami opouštět, ale můj průvodce tamní vodu zná a tak informace „Pojďme to zkusit ještě o pár set metrů dolů po proudu, tam je takové pěkné místečko a určitě tam teď budou.“ Byla jednoznačným impulsem k přesunu.
Přesun níže podél toku byl vynikající nápad. Jednak jsem pohybem nad hladinou navzdory mrazivým teplotám prohřál tělo a lehce jsem si tím i zahřál neopren před potápění na další lokalitě. V místě nás uvítala velmi rychle proudící voda, ve které již vzduchové korálky tvořily zajímavé obrazce. Kromě běžných ryb v tomto pásmu nás uvítala také jedna menší hlavatka, ale za to neuvěřitelně trpělivá. Tedy menší, když mluvíme o největší evropské lososovité rybě, tak menší znamená lehce přesahující jeden metr. Tak vhodněji spíše než menší řekněme mladší hlavatka stáří cca 10 let.
Nepamatuji si kdy naposledy mě z vody vyhnala zima, ale tentokrát to tak bylo a vyjma spousty fotografií jsem si přivezl i nějaké to „obohacení“ na zdraví. Na tato místa se rád vrátím. Instantní velmi pěkná akce a níže připojuji velmi krátké ilustrativní video hlavatky (Hucho hucho).
Video: Krkavec velký (Corvus corax) 2022/01 PL – minutové video obsahující pár z mého pohledu zajímavých záběrů krkavců (na živo mě to docela pobavilo).
16.1. 2022 – Hlavatka podunajská (Hucho hucho): Leden, ne-leden, když jsou podmínky, tak člověk prostě musí. Potápění s hlavatkou je vždy zážitek a co teprve když se kolem vás prohání několik kusů, z nichž nejdelší je lehce přes 120 cm. To je teprve opravdu nezapomenutelný zážitek. Než se proberu stovkami fotografií, tak přikládám jednu menší modelku.
