Isla Wolf – Galapagos shark (Carcharhinus galapagensis) / Žralok galapážský.

Tak toto není pokus o umění, ale křečovitým stiskem housingu pořízená poslední fotografie žraloka s otevřeným okem a zavřenou tlamou. Následovalo zavření očí, otevření tlamy a tři útoky za sebou. Šrámy si naštěstí odnesla jen kamera. U mě šlo po dlouhých letech (2019 JAR) o druhý životní moment, kdy jsem měl reálně pod hladinou skutečný strach ze žraloka. Respekt, ten máme stále, ale strach … to se často nestává. Galapagos byl vždy „přítulnější“ zvědavý žralok a na Revillagigedu (Socorro a Roca Partida) jsme si jich užili dost. Na Darwinu a zejména u ostrova Wolf se ovšem chovali jako vlci, kteří se pokoušeli odlovit kohokoliv z freediveru, kdo se oddělil od „stáda“.  To, že žralok sem tam něco zkusí je relativně běžné ať již jako oportunista ve formě zkoušky bdělosti, vymezení prostoru či hranic, co si může dovolit, nebo uspokojení touhy ochutnat. Tady bylo nejen cítit cílené zlovolné chování. Opakované na agresivitě nabývající pokusy o odlovení freedivera kousek od skupiny nás přesvědčily, že na Wolfu bude bezpečný freediving jen ve větší skupině minimálně 4-6 freediverů (pokud vůbec).

To, že nás freedivery bere vše živé pod hladinou jako další vodní živočichy má obrovská pozitiva. Lachtani nás berou za své a freediver se tak stává lachtanem mezi lachtany. Ovšem být lachtanem (navíc pomalejším lachtanem) má ovšem i svá negativa a to obzvláště pokud opouštíte lachtaní kolonii, kde čeká na neopatrného lachtana vždy skupinka galapágos. Podrobnosti z mé osobní zkušnosti viz níže.

V mém případě obvyklé odstrašení naprosto nefungovalo a dokonce ani doporučované, když se „perete“ se žralokem (oko, rypec, žaberní štěrbiny). Věnoval jsem se dvěma menším žralokům, když zdola z boku vyrazil přímo na mě dobře třímetrový galapágos. Naštěstí stará dobrá škola nás učí v přítomnosti žraloků kontinuálně propátrávat a střežit celý 360 perimetr. Naprosto ho neodstrašil přímý oční kontakt ani v tu chvíli ještě sebevědomé vyražení přímo proti němu. Vyrazil a v sekundě „vdechl“ dome port kamery, kterým jsem se kryl. Rány na zavřené oko, rypec, žaberní štěrbiny nic nezabíralo po pár vteřinách pustil dome port a v sekundě útočil o 90 stupňů bokem. Tlamu jsem opět relativně bezpečně vykryl kamerou a kromě rány druhou rukou zapojil i koleno. Útok trval opět pár vteřin. Pustil a aniž by se znatelně vzdálil bleskurychle se pokusil zakousnout potřetí zezadu. To už vystoupaly i hladiny hormonů v mém těle do astronomických výšek a nekoordinovaně jsem do něj bušil „jako by mi šlo o život“. Naštěstí i třetí zakousnutí skončilo v housingu kamery. Netuším, co bych dělal, pokud bych neměl velkou kameru, ale jen GoPro v ruce.  Vzhledem k tomu, že nejen velikostně o více než jeden metr byl žralok ve výhodě a jako člověk se přeci také musím někdy nadechnout, tak nastal čas na kontrolovaný ústup na hladinu a evakuaci z vody. Ten prevít spolu s těmi dvěma menšími se u mě drželi ještě několik jednotek minut až dokud nepřijela loď. No a přiznám se, že v ten moment jsem již na hladině vyzařoval ne zcela kontrolovaně do vodního prostředí stres, obavy a to nejen svými vyplašenými pohyby. Snažil jsem se zachovat klid, ale moc mi to nešlo a tepová frekvence se dotýkala nebes. Tedy předpokládám, že apetit predátorů jsem už mohl jen zvedat. Za pár desítek vteřin čtveřice galapágosů zaútočila na druhé straně lachtaní kolonie na dalšího freedivera, který byl jen pár desítek metrů od skupiny. Inu “nikdy nepotápěj sám” a o to více to platí v přítomnosti žraloků (minimálně čtveřice vždy alespoň dva nahoře a alespoň dva dole).