Výprava na kontinent klidu, přátelství, hrubé síly a panenské přírody je za námi. Mnoho věcí jsem předpokládal a mnoho věcí, které jsme zažili, jsem si představoval naprosto odlišně. Výprava to byla vskutku životní a při zpětném ohlédnutí náročná, ale zároveň naprosto úžasná. I to, co se zdálo býti na první pohled jako špatné se nakonec ukázalo přínosné, správné a povznášející ducha nebo tělo.
Jedním z takových momentů může být nefunkční autopilot na plachetnici, která se má vydat na dlouhou a náročnou výpravu. Na první pohled to znamená neustálou přítomnost části posádky na nekryté palubě nehledě na počasí a podmínky. Ovšem již ten druhý pohled přináší dobrodružství spojené s pokořením Drake Passage (Drakeova průlivu) s kormidlem v ruce nehledě na podmínky a to hned dvakrát. Ten úžasný pocit si musí člověk zažít, aby jej dostatečně ocenil. Nakonec i funkční autopilot by nám v takových podmínkách v Jižním oceánu nejspíše příliš nepomohl.
Oceány k nám byly vlídné, ale jsou okamžiky, které z paměti nedostanu a vlastně ani nechci dostat. Například tří hodinou službu za kormidlem ve chvíli, kdy vítr neklesal pod 42 uzlů a v nárazech se přibližoval 56 uzlům. Vlny patřily k těm největším, jaké jsem na plachetnici kdy zažil. Po pár desítkách minut se i z takových podmínek stala prostá rutina a ani sedmimetrové vlny nás nevyváděly z míry. Právě v takový okamžik, kdy se na vás valící se vlny velikosti více patrového domu staly rutinou nastal nezapomenutelný okamžik.
Stojíte na zádi připoutáni k palubě s rukami pevně sevřenými na kormidle. Rytmus obřích vln, tanec lodi, bičování větrem se vám dostává pod kůži a celé to velkolepé divadlo oceánu postupně přechází ve vašim smyslům lahodnou symfonii. V dole jedné z vln, která si s lodí pohrává jak s dětskou kolébkou, se ohlédnete a oceán opět zaboduje. Padne vám brada a jen zíráte na tu scénu až pohádkovou. Na vodní stěně obřích rozměrů neúprosně se blížící k zádi vám vysoko nad hlavou na hřbetu vlny proplave lachtan.
Potápěl jsem se s lachtany na mnoha místech. Pravděpodobně největším zážitkem to bylo na jihu Afriky a v Cortézově moři, ale stát na palubě plachetnice a vidět dva metry nad sebou lachtana, to je jedinečný zážitek na celý život.
Oceán však nedává nic zadarmo a tak lahodnou symfonii po krátkém okamžiku přeruší chladivá sprcha s ledovou tříští, jejíž chlad i tíži cítíte přes několik vrstev oblečení až pod vlastní kůží na kostech. V případě Antarktidy rozhodně platí, že i cesta je cíl.
Okem potápěče nebyla Antarktida očekávaným zážitkem a hned na úvod je třeba vyvrátit mýty o perfektní viditelnosti na Jižních Shetlandách (South Shetland Islands) a na pobřeží Grahamovi země (Graham Land). Viditelnost v letním období se na těchto lokalitách pohybuje v průměru mezi 3-4 metry. V lokálních maximech dosahuje viditelnost až sedmi metrů, ale v minimech bohužel nepřesahuje třeba i jen pouhý jeden metr. Každopádně i v takových podmínkách bylo potápění v Antarktických vodách zajímavou zkušeností. Nad hladinou nás všechna zvířata tolerovala téměř na dotek a zážitek blízkých setkání byl nesmírně intenzivní. Ovšem pod hladinou se nás naprosto vše, větší něž dlaň, bálo a považovalo nás nejspíše za vrcholné predátory (pravděpodobně tuleně leopardí). Tučňáci, lachtani a dokonce i velryby se nám pod hladinou obloukem přesahujícím viditelnost vyhýbali. Vzhledem ke smíšené posádce, kde převažovali suchozemští fotografové nad potápěči jsme se potápění věnovali během celé expedice jen 7 dnů.
Na každé z lokalit byly vždy ponory specificky zajímavé a je nutné poděkovat větší části posádky, že náš zájem o podvodní svět podporovali a to často i na úkor času možného strávit focením nad hladinou.
Každopádně potápění například na vracích nebo pod pohybujícími se menšími growlery a většími icebergy (ledovými horami) je nezapomenutelný zážitek. Jádro potápěčské části naší výpravy nakonec tvořila nesourodá dvojice v podání podvodního fotografa na nádech („zadrždech“ Jan Kepič) a zkušeného instruktora potápění s přístrojem („bublinka“ Pavel Svoboda). Při našem potápění jak v Antarktidě, tak i ve vodách Beaglova kanálu nás občas doprovodil i mladší scuba potápěč (Petr Struk).
Potápíte se na nádech pod ledovou horou. Proud vody je minimální a prakticky nepostřehnutelný. Po zhruba dvou desítkách metrů dosáhnete spodní „základny“ icebergu. Voda v bezprostřední blízkosti ledu má několik desítek centimetrů brakický charakter. Pohráváte si rukou s haloklinou a promícháváte jednotlivé jasně viditelně oddělené vrstvy slané a sladké vody. Povrch ledu v základně má fascinující texturu s porézní strukturou.
Z téměř snění vás probere až silný zvuk „tupé“ rány. Iceberg se lehce zachvěje a najednou cítíte, že tady asi nějaký proud přeci jen bude. Pokračujete kousek dále a vpravo od vás se zasekla ledová základna o útes, který svou silou nemilosrdně holí až na kost. Sledujete fascinující postup holení mořského dna odtrženým kusem ledovce. Praktickou ukázku působení exogenních procesů z výuky „geomorfologie“ ukončujete ve chvíli, kdy se rychlost a síla mění ze „zvědavost vzbuzující“ do „strach nahánějící“. Je čas se vynořit.
V takových momentech člověk pocítí, že je na kontinentu demonstrujícím zároveň hrubou sílu i křehkost. Před cestou jsme očekávali na srážky skromné prostředí s jasnou oblohou a více jsme se mýlit nemohli. Vše se mění a na Antarktidě jsme to viděli v plné síle. Jasné nebe jsme za celou dubu expedice viděli jen na pár hodin. Avšak deště jsme si užili až přespříliš. To nebyl déšť, ale liják za lijákem, který občas přešel v sněhovou vánici. Na britské základně Port Lockroy, to je ta základna jejíž budovy měsíc před naší cestou totálně pohřbila blesková sněhová kalamita a na pomoc s odklízením čtyřmetrové vrstvy sněhu muselo přispěchat královské námořnictvo, v letošním roce naměřili absolutní maximum srážek od roku 1986 (měření běží od roku 1986). Stávající posádka čítající čtyři ženy nám lehce poupravila medii vytvořený dramatický obraz. Nešlo o záchranu, ale o pomoc. Samy by tam to množství sněhu odklízely až dodnes. Každopádně čísla mluví jasně a klima v Antarktidě se neúprosně rychle dramaticky mění.
Antarktida v nás i přes svou surovost a sílu zanechala všeobecný dojem kontinentu klidu a přátelství. Kohokoliv jsme potkali, tak vždy to byl přítel. Hned po přátelském pozdravu následoval dotaz, zda druhá strana něco nepotřebuje. Nejednalo se o prázdný formální projev zdvořilosti, ale typicky o projev vřelé lidské starosti o druhého člověka/posádku bez ohledu na náklady, národnost, věk, velikost lodi či velikost základny. Přesto, že takových setkání v pustině Antarktidy nebylo mnoho, tak zcela běžnou součástí bylo obdarování toho druhé tím, co se kdo domníval nebo i dotázal, že danému chybí nebo se mu toho nedostává. Nešlo jen o materiální podporu, ale také mentální a společenskou podporu izolovaných posádek na základnách. Žádná válka, žádná politika, ale osvěžující a vřelé setkání člověka s člověkem, to bylo jedno z našich významných poznání o Antarktidě.
Pravděpodobně nejsilnějším zážitkem v tomto ohledu byla návštěva chilské vojenské základny v „Paradise Bay“, kde jsme obklopeni tučňáky přímo uvnitř základny grilovali v rozříznutém barelu chilské hovězí a námi dovezené skopové. Vzhledem k tomu, že jeden z nás měl následující den 50 narozeniny, tak se přirozeně oslava v baru PARAÍSO za doprovodu nejen chilské pálenky protáhla až do druhého dne. Oslava padesátin Páji Svobody na chilské vojenské základně v Antarktidě se tedy zapsala do našich nezapomenutelných zážitků z Antarktidy. Druhý den jsme od základny odjížděli v bundách, tričkách, čepicích chilské armády nebo alespoň ozdobeni chilskými insigniemi. Ze základny na nás na oplátku mávali zástupci chilského letectva a námořnictva v tričkách naší expedice. Neuvěřitelný zážitek to byl a v hlavě i duši mám opět zapsánu nezapomenutelnou vzpomínku.
Hledím se sklenkou chilské pálenky v ruce do hřejivého ohně. Nad ohněm se pozvolna otáčí skopové s hovězím za doprovodu veselého zpěvu chilské a české posádky promíchané takřka k nepoznání. Pár metrů od nás neustále štěbetají a pobíhají všepřítomní tučňáci … stovky, tisíce tučňáků.
Kontinent přátelství, rovnosti a míru není v případě Antarktidy prázdné slovní spojení, ale osvěžující skutečnost.
Kulinářsky a gastronomicky byla naše cesta také zážitkem. Před a po vlastní návštěvě Antarktidy jsme si v Buenos Aires a Ohňové zemi užívali gastronomické orgie. Obecně „lukulské hody“ plné vynikajícího argentinského hovězího i skopového, na které by byl hrdý i sám Lucius Licinius Lucullus, přerušila při naší expedici vždy jen přeplavba lodí přes Drake Passage. Tam bylo praktické nejen z pohledu náročnosti přípravy, ale také za účelem zachování obsahu žaludku a pohybu trávicího ústrojí tím správným směrem, stravování upravit a výrazně omezit. Vrcholem kulinářského umění přímo na expediční plachetnici bylo kapitánské skopové v podobě vypečení skvostně vyzrálého „Shaun-a“ uvázaného na zádi a to těsně před naším návratem zpět přes Drake. Zdálo se, že najít po našem návratu na ostrovech Ohňové země hospodu, kde by špatně vařili je prakticky nemožné. Po dlouhém a velmi náročném intenzivním hledání se nám jako zkušeným gastronomickým průzkumníkům podařilo přeci jen jednu takovou hospodu nakonec najít.
Expediční plachetnice Global Surveyor (70 stop / 21 metrů) i její kapitán Danny s palubním inženýrem Ráďou byli super a vzbuzovali v nás důvěru i klid za každých podmínek. Posádka byla vyladěná a každý z nás byl „ujetý“ nějakým směrem. Jen někdo byl „ujetý“ více než jiní. Přirozeně nelze očekávat, že tisíc námořních mil za koncem světa pro běžného turistu („Fin del Mundo“ = Ushuaia) naleznete na malé plachetnici šedivý průměr populace. Vždy půjde tak trochu o „blázna“ jedním nebo druhým směrem. Prostě výprava plachetnicí na Antarktidu je životní zážitek, který má potenciál vytvořit přátele na celý život.
Poslední týden expedice se nesl ve znamení Ohňové země na suchu i pod hladinou a bylo velmi dobře, že jsme jej na program zařadili. Týden s luxusním zázemím vily na pláži s dech beroucím výhledem na kanál Beagle samozřejmě na průzkum nestačil a neuvěřitelně rychle nám čas uběhl.
Lamy guanako, karanča jižní, čejky jihoamerické a další velké množství pro Středoevropana exotických ptáků nás doprovázelo na našich cestách po souostroví. Pravděpodobně je to „Macho“ záležitost, ale ihned poté, co jsme zjistili, že na hlavním ostrově také stále provozuje svou výheň nožíř Daniel (Forjas Darre), tak jsme jej několikrát navštívili. Odlétali jsme tak z Ohňové země po zuby vyzbrojeni praktickým suvenýry (14 noži) z nejjižnější výhně na světě. Asi nejlépe v tomto ohledu reprezentoval materiálem naší expedici nůž s damaškovou drop-point čepelí a rukojetí z velrybí čelisti, který hned po návratu zahájil svou činnost na Labských pískovcích. Nejlepší příběh má však Pájovo jedinečné „survival“ bowie, které mu vykoval Daniel těsně před naším odletem domů do Čech.
Tímto by mohl celý článek skončit, ale pro zájemce o obdobnou plavbu a jako ohlédnutí v čase pro účastníky přikládám itinerář naší letošní (2023) cesty do Antarktidy (postupně doplním k jednotlivým lokalitám i lehce komentované fotografie) a na závěr také komentář k použitému vybavení a fototechnice.
Itinerář – Antarktida 2023 (Buenos Aires, Antarktida a Ohňová země)
- Buenos Aires (14.-19.1. 2023)
- Ushuaia -> Drake Passage -> South Shetland (19.-24.1. 2023)
- King George Island (25.1. 2023)
- Bellingshausen Station + Base Presidente Eduardo Frei Montalva (26.1. 2023)
- Nelson Island + Eco-Nelson Base (26.1. 2023)
- Half Moon Island (28.1. 2023)
- Deception Island (29-30.1. 2023)
- Enterprise Island a Gouvernoren Harbor (31.1. 2023)
- Paradise Bay (1.2. 2023)
- Base Brown (2.2. 2023)
- González Videla Antarctic Base (2.-3.2. 2023)
- Port Lockroy (4.2. 2023)
- Port Lockroy -> Drake Passage -> Beagle Channel (4.-9.2. 2023)
- Haberton (9.-10.2. 2022)
- Ushuaia (10.-16.2. 2022) + Isla de los Lobos + Rio Grande
- Buenos Aires (17.2. 2022)
Použité vybavení a fototechnika
Cesta je za námi a při plné paměti přidávám pár postřehů. Vydal jsem se nakonec se sestavou viz foto 2x Olympus E-M1III + skla Olympus na sucho 17mm/1.2, 45mm/1.2, 150-400mm/4.25 a do vody 8mm/1.8, 12mm/2.
Zkušenosti pracovně v bodech:
- Pevná PRO f/1.2 skla 17mm a 45mm jsou super, ale z praktických důvodů a zejména vzhledem k vlhkosti panujícímu uvnitř expediční plachetnice bych ocenil zoom, který bych nemusel vůbec měnit. Takové vlhko uvnitř lodi bych nečekal a způsobovalo to nejeden problém na technice obecně. Paradoxně byl problém přesně naopak, než by člověk čekal tj. problém s přechodem z tepla do zimy a nikoliv klasické rosení při přechodu do teplejšího vzduchu.
- Obecně na suchu bylo asi nejvíce používaným ohniskem 45mm a za ním v závěsu ohnisko 150mm. Tedy PRO zoom 40-150mm, co byl doma na poličce, by to asi z pohledu vlhkosti řešil nejlépe. Ideální by bylo z mého pohledu jedno tělo na potápění s 8mm/1.8 a druhé tělo s permanentně nasazeným zoomem.
- Docela jsem litoval, že jsem si nepořídil 12-100mm/4 protože několikrát bych byl užil i ohnisko 12-14mm. Měl jsem s sebou 12mm/2, ale ta je v ne PRO verzi tj. nebyla weather proof a vzhledem k tomu, že i na základně Port Lockroy zaznamenali pro tuto sezónu absolutní rekord ve srážkách od roku 1986, kdy začali s monitoringem, tak weather proof zařízení bylo na akci absolutní nezbytností. Světelnost f/4 (12-100mm) by určitě v některých momentech oproti f/1.2 (45mm) zabolela, ale subjektivně by 12-100mm bylo na takovouto akci asi nejlepší. Vlny 7m, které se přes vás přelévají nebo ukrutný liják střídající se sněhovou vánicí, tak tam opravdu nechcete přehazovat objektiv.
- 150-400mm/4,5 byl na dva dny expedice naprosto božským, ale po zbytek pobytu jsem jej měl jen uložený v batohu. Vzal bych ho na takovou výpravu znova? Pokud by tam byla nebezpečná zvířata např. opět Grónsko/Svalbard na severu, tak ano, ale to jestli se to vyplatí i na jihu je asi věcí osobního vkusu. V několika momentech jsem ocenil ohnisko 1000mm (400mm + integrovaný TC 1,25). Pro vlastní Ohňovou zemi byl 150-400mm naprosto super a asi i úplně nejlepší, ale v Antarktidě až tolik využití nenašel.
- 8mm/1.8 je super objektiv do špatné viditelnosti pod vodou, která na Antarktidě po dobu naší expedice panovala. Stydlivá podvodní zvířata však byla s fish eye na snímcích prostě příliš malá až miniaturní. Opět změna oproti tomu, co známe u nás nebo v teplejších vodách. Nad hladinou nás všechna zvířata tolerovala téměř na dotek (což v Evropě rozhodně neplatí) a zážitek blízkých setkání byl nesmírně intenzivní. Ovšem pod hladinou se nás naprosto vše, větší něž dlaň, bálo a považovalo nás nejspíše za vrcholné predátory. Což je opět obrovská změna a u nás v Evropě se pod hladinou vodní živočichové prakticky nebojí. Tučňáci, lachtani, ryby a dokonce i velryby se nám pod hladinou obloukem přesahujícím viditelnost vyhýbali. Praktičtější by bylo použití 7-14mm ve velkém domeportu zejména pro split záběry a tučňáky pod hladinou, ale asi i při opakované expedici bych nebyl ochoten táhnout s sebou velký domeport a zároveň 150-400mm (tj. buď 7-14 bez 150-400mm nebo 150-400 a opět na 8mm v malém dome portu).
- Olympus EM1III vs Hasselblad (před expedicí zvažováno X2D 100C) – toť otázka. Pokud bych jel jen na suchou část, tak abych se asi přikláněl k X2D s XCD 35-75 mm (alternativně pokud by to finance dovolily tak XCD 38mm a XCD 90mm). Pokud by šlo o kombinaci zahrnující suchozemské a podvodní focení, tak by asi opět vyhrála dvojíce EM1III nebo OM1 tentokrát s 7-14mm pod hladinu (+velký domeport) a na sucho 12-100mm/4 a 45mm/1,2.
